Zamyšlení nad původem sexuálních parafilií
Napsala: PhDr.L.Blažejová
Každý student alespoň základů psychologie už dnes ví, že osobnost člověka formuje dědičnost, prostředí a výchova.
Jak je tedy možné, že někdo v dospělosti inklinuje k „vanilkovému sexu“, jiný k fetišismu, nebo k retifismu a další třeba k mysofilii, anebo k sadomasochismu? Rodiče přece nevychovávají dítě k tomu, aby se mu líbilo oblečení z latexu, kůže, vysoké podpatky, nebo bylo sadomasochistou, anebo v sexu preferovalo asfyxifilii. Ani neukazují dítěti některé sexuální praktiky. Spíše naopak. Svůj sexuální život před dítětem tají, ať už je jakýkoliv.
Podívejme se trochu do historie psychologie.
S. Freud, zakladatel psychoanalýzy, se jako první zabýval sexuálními parafiliemi. Ve vývojové psychologii stanovil čtyři základní vývojové fáze dětského sexuálního vývoje a to orální, anální, uretrální a falickou. Jedinec si může v důsledku frustrace, kterou způsobuje systém příkazů a zákazů od rodičů: „Fuj, to nesmíš!“, „To se nedělá!“, vytvořit fixaci na některou z těchto vývojových fází, která mu byla příjemná, ale byla mu zakazována a takto, podle S. Freuda, vznikají v dospělém věku sexuální odchylky od normálu. Psychický stres v dospělosti může vyvolat návrat do raných stádií vývoje libida, kdy došlo k fixaci. Ovšem skutečnost, že sadomasochisté aktivně vyhledávají bolest, byla zcela v rozporu z jeho „principem slasti“, podle něhož je nejhlubší motivační silou v psyché vyhledávání slasti a vyhýbání se utrpení. Freuda rovněž mátla směsice dvou základních instinktů – sexuality a agresivity, které představují základní rys sadomasochismu. Byla to právě existence fenoménu sadomasochismu a dalších stavů „mimo princip slasti“, který Freuda donutila vzdát se svých původních teorií a vypracovat zcela nový systém psychoanalýzy, do něž zahrnul i pud smrti – Thanatos (Freud,1955). Přestože nikdy nedával do souvislosti smrt s porodem, je možno říci, že tyto jeho pozdější úvahy jasně odrážejí intuitivní
vhled, který odhaluje, že sadomasochismus se dotýká problémů života a smrti.
Další zajímavou teorií, ke které se i já osobně přikláním, je teorie Dr. S. Grofa, který tvrdí, že původ sexuálních parafilií můžeme hledat již ve třetí bazální perinatální (peri – okolo, natální – porod, tedy okolo porodu) matrici, která souvisí s druhou fází porodní, kdy dítě sestupuje z dělohy do porodních cest a dere se na svět. Pokračují stahy dělohy a dítě prožívá pocit sevření, fyzického uvěznění, dušení, bolest a samozřejmě i pocity úzkosti a jistého sexuálního vzrušení. Vlastně je to boj o život. Některý porod jde hladce, jiný je komplikovaný. Porod představuje situaci, kdy je náš život ohrožen. Zápasíme o dech a zažíváme další formy citového a fyzického utrpení. Sami působíme bolest jinému organismu a ten zase působí bolest nám. Kromě toho se dostáváme do kontaktu s různými biologickými materiály, s krví, vaginálními sekrety, plodovou vodou, močí či výkaly. Reakcí na tuto situaci jsou smíšené pocity úzkosti a zuřivosti. Toto spojení mezi sexualitou a potencionálním ohrožení života v průběhu porodního traumatu vytváří obecné dispozice pro různé sexuální poruchy. K rozvoji konkrétních poruch pak dochází, když jsou tyto perinatální prvky zesíleny postnatálními traumaty v raném věku, nebo dětství. Lidé, kteří mají potřebu spojovat sex s prvky fyzického omezování, nadvlády a podřízenosti, působení a prožívání bolesti, škrcení, či zápasu o dech, opakují kombinaci vjemů a emocí, které prožívali během vlastního porodu. (Stanislav Grof: Psychologie budoucnosti, 2000)
Kdysi jsem četla studii, kdy vědci pozorovali chování a výraz tváře kojenců, když jim matky odmítaly podat prs. Dítě se obvykle nejprve vztekalo, plakalo a při několikátém opakování pokusu najednou jeho pláč ustal a na jeho tváři se objevil slastný výraz. Psychologové takto dospěli k závěru, že je-li nám něco odpíráno, nebo nám to způsobuje bolest, nebo trauma, psychika si to zpracuje po svém. Masochismus je tedy obranným mechanismem proti utrpení, nebo strádání. To by vysvětlovalo i teorii Dr. Grofa.
Freudovu teorii zase podporuje studie, kdy byli zkoumáni kojenci, které matky balily do zavinovaček. Když byli kojenci pevně spoutání
v zavinovačce, byli klidní a usínali. Měli pocit bezpečí. Ale když byla zavinovačka rozbalená, cítili se ohrožení, plakali a byli vystresováni. Možná tady se nabízí vysvětlení, proč i v dospělém věku se dokáže člověk uvolnit a sexuálně vzrušit pouze tehdy, je-li pevně spoután.
Ať už je to jakkoliv a přikloníme se k jedné, či druhé teorii, podstatný je fakt, že sexuální zaměření je věcí vrozenou. Mnozí se mě ptají, jak se dá ta, či ona parafilie léčit. Nejde o nemoc, která má příčinu, průběh a vyléčení. Je to součást osobnosti daného člověka (osobnost chápeme jako organizovaný celek duševního života determinovaný biologickou a sociální stránkou lidské existence, integrovaný v dynamickou strukturu individuálních rysů), takže nejde o to parafilii vyléčit, ale naučit se s ní žít tak, aby se jedinec nedostal do konfliktu se svým sociálním okolím a v nejlepším případě si našel partnera, který si v jeho zaměření najde něco, co by se líbilo i jemu. A k tomu stačí jedno – nebát se spolu komunikovat.
