Nepohodlý svědek
Autor: Aradia
Před časem jsme s komtesou Lucianou unesly mladou nevěstu, a to jen malou chvíli před svatebním obřadem.
Dívenku jsme potom pod záminkou, že ji naučíme, jak se má chovat o svatební noci, pěkně zprznily.
A hodně jsme si to užily.
I nevěstě se to nakonec tak zalíbilo, že když jsme ji propustily, utekla ženichovi od oltáře.
No, i to se občas stává.
Na celou záležitost jsme už skoro zapomněly, když se mi jednoho dne ozval jakýsi muž.
Brzy jsem pochopila, že šlo o ženicha z nepovedené svatby.
Začal mi vypisovat výhružné maily a smsky.
Prý jsem mu zničila život, protože jeho téměř nastávající se po naší akci zcela spustila, a nakonec začala pracovat v erotickém klubu.
Chlapík mi neustále vyhrožoval, že si to odskáču.
Pes, který štěká nekouše, říkala jsem si zpočátku.
Ale když jsem jednoho dne našla rozbitá okna u studia, hned mi došlo, že to s vyhrůžkami myslí přece jen vážně.
Nezbývalo než se dát chlapci pořádně za vyučenou.
Vymyslela jsem ďábelský plán. Na to jsem ale potřebovala souseda, který mi s ním trochu pomůže.
Poprosila jsem ho, zda by mi nepomohl namíchat beton, protože potřebuji ve studiu něco zabetonovat.
„Já ti to klidně zabetonuji,“ usmál se soused.
„To nemusíš. Potřebuji, abys mi beton namíchal venku a jen mi podal vždy kýble. Mám tři pytle betonu.“
„A co budeš betonovat?“
„Jednoho vyděrače,“ řekla jsem s úsměvem.
Soused si poklepal na čelo, ale když jsem mu nabídla dva tisíce, pokrčil jen rameny a souhlasil.
Tolik peněz si za hodinku práce nikde nevydělá.
Tak co by se staral, k čemu beton potřebuji.
Chlapíkovi jsem napsala, že bych se s ním ráda sešla, abychom vše v klidu probrali.
Kupodivu souhlasil.
Nejspíš proto, že byl zvědavý, co jsme s jeho nevěstinkou prováděly za prasárny.
A to byla moje chvíle.
Když přijel, přátelsky jsem ho přivítala.
Byl to opravdu hezký chlapík.
Myslím, že by ho bylo škoda jen mu pohrozit a potom ho pustit.
Rozhodně by se mi mohl hodit.
Sotva se ale za ním zavřely dveře, spoutala jsem mu ruce a nohy policejními pouty.
Byl v šoku, takže se ani nebránil.
Odvlekla jsem ho do studia, kde už byl na zemi připraven igelit.
„Co to, sakra, děláte? Proč jste mě spoutala? Vy, úchylačko!“
„Asi si budeme muset něco vysvětlit? Třeba ta rozbitá okna!“ nastoupila jsem na něj rázně.
„Já nic nerozbil,“ hájil se můj zajatec.
„Kecy! A co to vyhrožování? Já se od takových ubožáků ale zastrašit nedám. Takže chlapče, myslím, že to spolu skoncujeme.“
„Cože? Co chcete dělat?“ zděsil se chlapík.
„Sednout!“ křikla jsem na něj a připoutala ho k židli smršťovací folií.
Soused právě zaklepal na dveře.
Otevřela jsem. V ruce měl dva kýble betonu.
Vzala jsem je a nalila na igelit. Tekutý beton vytvořil čvachtavé bahýnko. Na ně jsem položila další igelit a šla rozvázat chlapce.
„Vy jste se zbláznila!“ vykřikoval chlapík.
Pomalu jsem ho rozpoutala, ale jen proto, abych ho vzápětí nasoukala do spandexové mumie. Snažil se bránit, ale marně. Mumii jsem zapnula a pro jistotu ještě zajistila kobercovou páskou. Takto jsem zajatce položila do připraveného bahýnka. Mezitím soused míchal další beton.
Mumii jsem překryla dalším igelitem a čekala na další várku tekuté hmoty.
„Vy mě chcete zabetonovat? Já nechci umřít!“ šílel strachy zajatec.
„Neumřeš! Tedy, zatím! Jen si tu nějakou chvíli popřemýšlíš o tom, co jsi provedl. A taky o tvém dalším osudu,“ zasmála jsem se výhružně.
Když byl beton připraven, pomalu jsem zednickou lžíci vrstvila další betonové bahýnko na tělo chlapce.
Aby se neudusil, dala jsem mu do pusy silikonovou trubičku.
Když byl celý oplácaný betonem, zálibně jsem si své dílo prohlídla.
„Tak a teď počkáme, až beton pěkně ztvrdne!“ řekla jsem lišácky.
„Co z toho budete mít?“ řekl plačtivě chlapík. Celý se chvěl strachem.
„Já? Nic. Ale ty máš čas přemýšlet o tom, že jsem ti vlastně zachránila život. Ta tvoje nevěstinka by ti stejně utekla. Byla to pěkně perverzní mrška! Takže můžeš být rád, že ti utekla už před svatbou. A ty máš jen dvě možnosti. Buď tu zůstaneš zazděn navždy, anebo mi podepíšeš otrockou smlouvu a staneš se mým doživotním otrokem. Máš dost času na přemýšlení. Smrt, anebo doživotní služba u mě,“ řekla jsem a rozhodla se nechat chlapce svému osudu.
Po několika hodinách jsem ho šla pro jistotu zkontrolovat. Beton byl už pěkně tuhý. Chlapec se nemohl ani pohnout.
„Tak co, broučku? Jak ses rozhodl?“
Cosi zahuhlal.
Nerozuměla jsem mu.
„Stejně tvůj život byl až doposud úplně bezcenný. U mě si aspoň užiješ sexu. Jako ta tvoje nevěstinka. S nadrženými paničkami a taky s pány. V noci budeš spát spoután ve sklepě a přes den mi budeš sloužit jako sexuální otrok. Co tě nenaučila ta tvoje skoro ženuška, to tě naučím já,“ zasmála jsem se.
Opět cosi zahuhlal.
„Anebo bys raději, aby tu skočil ten tvůj marný život v tomhle betonovém vězení? No, já myslím, že už dozrává čas na rozhodnutí o tvém dalším osudu!“ řekla jsem a uvolnila mu pusu.
„Já nechci umřít!“ zablekotal chlapec.
„Takže sis vybral druhou možnost! No, to jsem opravdu ráda. Líbíš se mi! Tak si tu ještě chvíli polež, já jdu připravit otrockou smlouvu a nachystat ti kopku!“ zasmála jsem se a zase nechala chlapce, aby si ještě nějakou dobu užil betonového vězení.
Jen ať si poleží!
Až ho vysvobodím, bude jako beránek.
Marně vzlykal a cosi se snažil huhlat.
Za dalších několik hodin jsem ho konečně vysvobodila.
Než se ale stačil vzpamatovat, měl na ruce opět kovová pouta.
„Tak tady je otrocká smlouva. Podepiš!“ pobídla jsem ho.
„Mohu si to aspoň přečíst? Na to mám právo!“
„Ty už nemáš žádná práva,“ rozesmála jsem se a podala mu propisku.
Když si podepsal svůj osud, odtáhla jsem ho do studené kopky, kde už čekaly řetězy a kovová pouta na krk, nohy a ruce.
„A kam budu chodit na záchod?“ zeptal se zděšeně se mladík.
To mě rozesmálo.
Ukázala jsem na kýbl v koutě a na zem mu položila láhev s vodou.
„A když budeš kňučet, nedostaneš ani tu vodu. Jen moje chcanky!“ ušklíbla jsem se a šla zavolat sissy, aby mazala uklidit spoušť, která po našem vyděrači zůstala ve studiu.
