Když se člověk přizná...
„Když se člověk přizná ke své slabosti, stává se velkým."
Balzac
Autor povídky: Unesený muž
Mám rád voňavý les. Jeho děti, malé i velké kmeny stromů, které pomalu rostou vzhůru k nebi. Když do jejich koruny zafouká vítr, možno slyšet hudbu, která je jedinečná, originální. A toho dne, když jsem se toulal hvozdem, zaslechnu ozvěnu, která ale nepatří do voňavého lesa. Ozvěna, přicházející odněkud z kraje, snad přímo u cesty. Opatrné kroky, které drtí suché listí. Takhle opatrně chodí jenom šelma. Ale tohle jsou lidské kroky. Za malou chvilku spatřím na lesní pěšině ŽENU, která pozoruje moji osobu. ,,Co tady asi dělá? říkám si pro sebe." ŽENA je oblečena: černá bunda, černá sukně, černé punčochy, které mizí ve vysokých (černo – červených) botách. Její husté vlasy mají černou barvu. Jen škoda, že nevidím její oči, které zakrývají tmavé brýle. Taková LEDOVÁ KRÁLOVNA... Přicházím tedy k neznámé ŽENĚ. „Paní, máte nějaký problém? říkám pro jistotu." Člověk nikdy neví, co se mohlo ŽENĚ v lese přihodit.,,Ty jeden blbečku!" spustí ŽENA. „Cože?" ,,Od této chvíle jsem pro tebe MADAM!" zakřičí. Úplně ztuhnu, neschopen slova... Do přítomnosti mě vrátí facka, kterou dostanu od ŽENY. „Co to děláš?" zařvu na útočnici. Následuje plivnutí do mojí tváře, chycení pod krkem. Útok ŽENY je rychlý a překvapivý... Útočnice natlačí moje tělo na kmen stromu, kde její ruka přiloží k mému nosu kapesník, který mě zbavuje možnosti odporu... Moje hlava se začne motat. Když padám k jejím nohám, tak ještě vnímám hluboký smích, který snad patří samotnému ĎÁBLOVI. Probouzím se na divném lůžku, které mně připomíná zubařské křeslo. Ale tohle není žádná ordinace. Sakra, co to je? Začínám vnímat smutnou realitu. Moje ruce i nohy jsou pevně svázány řemenem, kterým mě ta MRCHA připoutala k lůžku. Moje oči bloudí po místnosti, kde se právě nacházím. Když po chvilce spatřím to, co znám jen z filmů, tak propadám úplné beznaději. To je PEKLO od Bosche. Tady jsou všudypřítomní FOBOS a DEIMOS... “Pomoc, tady jsem!" hlasitě křičím. Slyším kroky, které se nebezpečně přibližují. ,,Tak naše chudinka se probrala! Co?" Ve dveřích místnosti stojí ten černý přízrak, který mě sprostě přepadl v lese. Do místnosti vstupuje ŽENA, která je oblečena celá do latexu. Teď teprve vidím její oči, které patří „temné" duši. „Teď budeš moje děvka! Opakuj to!" Opět facka, plivnutí do mé tváře. „Nikdy!" křiknu. Dostávám několik facek, které jasně určují, kdo je PÁNEM. ,,Moje bezmocná hračko, hned předvedeš, co jsi za děvku!" Co chce proboha dělat? A budeš pěkně čichat! Moje děvko!" BOŽE, latexové rukavice mně jezdí po celém obličeji. ,,Otevři tu držku!" přikáže. Ano, MADAM! " Místností se nese její smích...Tááák, začni kouřit moje prsty, čubko!" Je to neuvěřitelné, ale její rukavice mají „specifickou" vůni. Bože, to je tak perverzní. „To by stačilo! Rozumíš?" Facka...Ano, MADAM!" Co bude následovat? „Teď tě odvážu, takže koukej být hodný!" řekla MADAM. Řemeny, které svírají moje tělo jsou uvolněny... „Na čtyři, děvko!" křikla MADAM. Svůj obličej mám u země, když spatřím špičku její boty. „Dělej, očisti své MADAM její botu!" přikáže. Náhle si uvědomuji, že má krásné vysoké boty, které budu muset svým jazykem čistit...“Tak dělej, čubko!" říká. Prostě nevím, ale tato činnost je natolik vzrušující, že ztrácím veškeré zábrany. „MADAM, potřebuji cítit Vaší vůni latexu!" špitnu. Opět ten ďábelský smích. Mám rád voňavý les.
Ale právě jsem našel novou vůni...
