Pojmy, statistiky, fakta a váš názor
Mezi námi, dominanty, submisivy a sadomasochisty obecně, si stále častěji klademe dvě otázky: Jaké procento populace patří k této sexuální menšině? A také, zda být prohlášen za dominanta, submisiva či sadomasochistu je vůbec zdravé. Většina lidí si totiž představuje pod pojmem sadomasochismus devianta, vraždícího v parku.
Vezměme tedy nejprve první otázku. Jaké je procento sadomasochistů vzhledem k celkové populaci a dá se vůbec nějak zjistit? Problém je v tom, že jen málokdo najde odvahu vyplnit případnou kolonku v dotazníku „Jsem sadomasochista ANO – NE“ a tak nějaká statistika pěkně dostává na zadek. Sem tam se objeví určité závěry výzkumů pánů sexuologů – jenže, kdo z nás by šel k sexuologovi? Já osobně své sexuální zaměření za problém nepovažuji. Vy snad ano? A tak stále přešlapujeme na místě.
Sem tam se objeví nějaká statistika, ale výsledky daného výběrového souboru nejsou podle mého názoru nikterak použitelné na celkovou populaci. Weiss uvádíúdaj Hunta (1974), podle kterého v americkém výzkumu 4,8% mužů a 2,1% žen pociťuje vzrušení při působení bolesti a 2,5% mužů a 4,6% žen při přijímání bolesti. Crepault a Couture (1980) ve svém výzkumu mužské populace nacházejí 14,9 % mužů, kteří uvádějí fantazie spojené s ponižováním žen a 10,7% těch, kteří mají fantazie bití ženských objektů. Podle Arndta a spol. (1985) asi třetina žen a dokonce až polovina mužů má fantazie spojené a přivazováním či svazováním partnera. Podle těchto závěrů, by tedy u mužů měly převládat spíše sadistické fantazie a u žen spíše fantazie masochistické. Podle Baumeistera (1989) 5 – 10 % populace má sice zkušenosti s nějakou formou masochistických aktivit, ale pouze jen 1% se jich účastní pravidelně. Zhodnocení výsledků těchto výzkumů je na vás.
Já osobně si myslím, že dominance a submise jsou přirozenými složkami osobnosti. Záleží na okolnostech, kdy se která uplatní: na náladě, únavě, stresu, psychickém vypětí, apod. Kromě toho, kreativita v sexu je výsadou víceméně sociálně nadprůměrných jedinců. Protosi myslím, že veškeré tyto výzkumy jsou naprosto nevěrohodné a neukazují skutečný stav celé zkoumané problematiky.
J. Chasseguetová chápe sadomasochistické fantazie, společně s dalšími perverzními fantaziemi, jako obecnou dimenzi lidské psychiky, která je všem jedincům společná. Jiný zajímavý starší výzkum Alfreda Kinseyho z r. 1953 uvádí, že 55% žen a 55% mužů z jejich souboru respondentů reagovalo vzrušením na kousnutí během sexuálního styku a 12% žen a 22 % mužů reagovalo sexuálním vzrušením na sadomasochistické povídky.
Jak sami vidíte, výsledky výzkumů odborníků se značně liší. Pokud si mohu dovolit můj laický názor, já osobně se domnívám, že nejméně 60% populace má sadomasochistické či jiné perverzní fantazie bez ohledu na to, zda je v životě někdy realizovali či nikoliv. Co se týče procentuálního vyjádření počtu žen a mužů, myslím, že co se týče kreativního myšlení v sexu, je to přibližně stejné procento.
Paradoxně podle výzkumů amerických psychologů a sexuologů by po světě mělo běhat mnohem více masochisticky orientovaných žen, než mužů. O tom nicméně nesvědčí například inzerce, ať už v seznamkách na Internetu či v časopisech. Spíše naopak. Důvodem by mohla být větší ostýchavost žen, navíc i fakt, že ženy potřebují k realizaci svých sexuálních fantazií mnohem více citu a spíše než muži preferují raději vztah před pouhým sexuálním vyžitím s anonymním partnerem. Z toho vyplývá i skutečnost, že muži navštěvují mnohem víc erotické salony a SM studia, než ženy.
Ostýchavost a zbytečné tabuizování SM témat vede ke značnému zkreslení a k naprosté nevěrohodnosti jakýchkoliv pokusů statisticky změřit procento sadomasochistické populace. Je například zajímává skutečnost, že já osobně, snad díky tomu, že se svým zaměřením netajím, jsem se paradoxně dosud nesetkala s člověkem (a to teď nemám na mysli ve studiu či při konzultacích, ale i veřejně), který by neměl sadomasochistické sexuální fantazie, což potvrzuje tvrzení J. Chasseuguetové.
Další často vyslovovanou otázkou, se kterou se neustále na mě mí klienti obracejí, například při podávání si nejrůznějších inzerátů, je otázka bezpečnosti navazování kontaktů s lidmi takto zaměřenými. Tato otázka je celkem logická. Vždyť tabu, se kterým je stále přistupováno k lidem takto zaměřeným, vybudovalo mezi tzv. „normálními“ představu „vraždících deviantů v parcích“. Znovu bych se tedy chtěla k tomuto tématu vrátit. Pokusím se vysvětlit rozdíl mezi pojmy patologická sexuální agresivita, agresivní sadismus a sadomasochismus.
Patologická sexuální agresivita – u patologického sexuálního agresora dochází k sexuálnímu vzrušení překonáváním odporu napadené anonymní ženy s minimalizací její spolupráce. U patologické sexuální agresivity přitom není zřejmá žádná sadistická vloha. Pachatel oběť nijak netrýzní, neprodlužuje jí utrpení. Chování sexuálního agresora je chování predátorské. To znamená, že takový jedinec svoji oběť pronásleduje, sleduje ji, přepadne a často použije i vyhrožování zbraní apod. Jeho jednání většinou nepředchází žádný pokus o verbální kontakt. Sexuální vzrušení je vyvoláno zpravidla vždy nesouhlasem, odporem. Tito lidé si vybírají za své oběti většinou ženy, které chováním i oděvem signalizují sexuální dostupnost.
Agresivní sadismus – Kolářský a Brichcín (1983) charakterizuje agresivní sadisty jako osoby, které pro dosažení svého vzrušení potřebují objekt svého zájmu před stykem, během něho, či místo styku učinit naprosto nehybným, přičemž nemusí jít primárně o zabití, ale o znehybnění objektu. Tím, že je oběť znehybněna, vylučuje tím sadista jakoukoliv její součinnost. Mezi tento typ patří mimo jiné i tzv. žiletkáři a saliromani, kteří se vzrušují v prvním případě tím, že rozřezávají části oděvů, někdy i obuvi vyhlídnutého sexuálního objektu, ve druhém případě potřísňujíšaty lepidly a nejrůznějšími kyselinami. Agresivní sadismus může být dost nebezpečnou deviací a může končit i vraždou oběti, pokud ta klade odpor.
Sadomasochismus – Nebudu popisovat dílka markýze A. de Sada a L. von Sacher–Masocha, to by bylo nošení dříví do lesa. Připomenu jen, že poprvé termín sadismus přinesl do odborné literatury Kraft–Ebing ve své monografii Psychopathia Sexualis v roce 1886. U sadismu je vzrušení dosahováno dominancí, totální kontrolou objektu. Sadista je vzrušován fyzickým a duševním utrpením oběti a pocitem, že oběť je plně v jeho moci. Naopak u masochismu je vzrušení dosahování totálním odevzdáním se partnerovi, vlastním ponížením či utrpením.
Sadomasochistické praktiky se odehrávají ve formě tzv. partnerského sadomasochismu, kdy jsou potřeby partnerů komplementární, odehrávají se za vzájemného souhlasu a bez pocitů studu či viny. U této deviace nemusí a většinou ani není naplněna podmínka anonymity objektu, která je obvyklá u ostatních deviací v aktivitě.
Je zajímavé, že podle moderních výzkumů Baumeistera a Butlerové (1997) neexistuje žádná souvislost mezi masochismem a jinou defektivitou – inklinují k této odchylce tedy většinou lidé sociálně nadprůměrní, adaptabilní a bez jiných příznaků duševní patologie! U sadomasochistů, na rozdíl od dvou předchozích sexuálních deviací, dochází k těmto sexuálním praktikám po předchozí dohodě a se souhlasem obou partnerů. Toto uvádí i Weiss, Zvěřina, Pondělíčková (2002).
Pokud by tedy přicházelo v úvahu při provozování těchto praktik, že by mohlo dojít k úmrtí, je to pouze z neznalosti a nedodržení bezpečnosti při provozování těchto praktik. Za jednu z nejnebezpečnějších SM praktik považuje Weiss a Zvěřina například tzv. sexuální asfyxifilii, kde dochází k sexuálnímu vzrušení a někdy k ejakulaci při dušení. Proto je důležité znát zdravotní stav partnera před provádění některých těchto praktik, jako je právě dušení, bondage, ale i stahování a podvazování, zejména dlouhodobé podvazování genitálií apod.
Shrnu–li to, sadomasochistické praktiky, pokud jsou prováděny s určitou znalostí provádění těchto praktik, dodržování bezpečnostních pravidel a doporučení, neměly by ohrozit partnery ani na zdraví a už vůbec ne na životě.
