Porušení nouzového stavu
Napsal: Otrok František
Čekal jsem v Roudnici na náměstí na autobus.
Byl krásný jarní den.
Autobus mi jel až za hodinu.
Koupil jsem si pivo v plechovce, sundal roušku, strčil ji do kapsy
a sedl si na lavičku.
Popíjel jsem pivo a kochal se krásným dnem.
Za mnou se ozvalo: „Porušujete nařízení vlády. Okamžitě si nasaďte roušku! Kontrola dokladů!“
Za mnou stála zdatná blondýna v policejní uniformě.
Chtěla mi chtěla sebrat pivo, což mě naštvalo, a tak jsem ji plácnul přes ruku.
Ozvalo se: „Mončo, máš problém?“
Kde se vzala, tu se vzala, tmavovláska v kožené sukni.
Společně mi nasadily pouta.
Policistka si četla v mém občanském průkazu a pak významně pozvedla obočí: „Pán je z Prahy, svobodný mládenec nad 65 let, no, asi mu chybí pevná ženská ruka.“
Začala vypisovat blok: „Tak to máme za 10000 korun.“
Začal jsem škemrat, že je to moc a že mám jen pět tisíc.
Policistka se zamyslela a pak řekla: „Lenko, uděláme mu slevu, ale musí absolvovat výchovný kurs disciplíny a slušného chování. Co ty na to?“
Druhá dáma se zasmála.
S radostí jsem souhlasil, nevěda, co mě čeká.
Stále spoutaného mě odvezly do nedaleké vesnice.
Zavázaly mi oči a odvedly do místnosti.
Svlékly mě do spoďárů, připoutaly mě na lavici a odkryly oči.
Poté se dámy převlékly.
Teď mi připomínaly zdravotníky v první linii.
Oznámily mi, že jsem v nápravném zařízení Lady Aradie.
Lady řekla, že za každou ušetřenou tisícovku dostanu pětadvacet na holou. To mám sto padesát ran plus padesát navíc od policajtky. Začala policajtka.
Při stahování spoďárů jsem protestoval.
Jen suše prohlásila: „Roušku na obličeji máš a o odhaleném zadku vyhláška nic neříká.“
Vybrala si důtky.
Při vyplácení mi domlouvala: „To máš za neposlušnost a drzost. A pět posledních bude pendrekem za to plácnutí přes ruku.“
„Výpraskem by policie měla trestat všechny neposluchy“, pravila Lady.
Po výprasku si dámy daly kávu a cigaretu.
Po kávě Lady prohlásila: „Tak a teď začíná kurz disciplíny a slušného chování.“
Odvedla mě na zahradu, kde jsem si musel natrhat kopřivy.
Hned na zahradě mi Lady kopřivami sešvihala ohanbí a prdel.
„Prokrvení je zdravé, obzvlášť před výpraskem“, řekla na vysvětlenou.
Vrátili jsme se do studia.
„A nyní začneme s výpraskem. Tak šestkrát dvacet pět. Vařečka, řemen a rákoska jsou jasné. A tři další nástroje si vylosuješ!“
Vylosoval jsem si bičík, plácačku na koberce a koženou plácačku.
„Rány si budeš počítat a za každou děkovat! A běda, jestli se spleteš!“
Lady při výprasku měnila nástroje a polohy.
Na lavici, ohnutý přes židli a na čtyřech.
Při výprasku mezi sténáním se ozývalo: „Drzý na policistku! Nenosí roušku! Ruce si určitě taky nemyje! Neposlouchá! Ohrožuje sebe a ostatní! Sešvihám mu holý zadek do ruda! Naučím ho poslouchat, ne že ne! Seřežu mu prdel, že si na ni čtrnáct dní nesedne! Rákoska ho naučí disciplíně! Tuhle výchovnou lekci si bude pamatovat po dobu pandemie!“
Posledních dvacet pět bylo rákoskou na lavici.
Po výprasku mě dámy celého sprejem vydezinfikovaly.
Zadek mě pálil, až mi vyhrkly slzy.
Dámy se shodly na tom, že přísný kurz má větší výchovný účinek, než pokuta.
Při zpáteční cestě vlakem jsem stál na chodbičce u okna a předstíral, že se kochám krajinou.
Možná, že díky této přísné lekci od Lady Aradie jsem koronavirus ještě nedostal.
