Domácí úkol
Otrok měl za domácí úkol popsat své pocity při přípravě na lekci a z následné lekce gumové terapie.
Vzrušení dávno nahradil pocit stísněného očekávání. Parkuji na okraji cesty, která pokračuje k domu schovanému ještě desítky metrů za zatáčkou. Kolem mě projíždí dodávka. Chtěl bych se skrýt, ale je to jen neobratný pohyb, jak se skláním. Dotkl se mě žhavý bič strachu. Viděli mě?
Mám důvod. Celé dlouhé kilometry po dálnici řídím v gumových rukavicích. Džíny skrývají latex, ve kterém je ukryta spodní polovina mého těla. Vnímám svůj penis ve zmačkaném piss vaku. Cítím pot, ve kterém se při každém kroku koupou chodidla. Na sedadle leží plynová maska s dlouhým klubkem vrapované hadice. Co když budu muset zastavit kvůli silniční kontrole? Potím se. Mám v sobě zásobu tekutiny. Tlak nad rozkrokem se neúprosně zvětšuje. Již několik hodin dodržuji zákaz.
Před pár okamžiky jsem si oblékl latexovou základní masku. Teď už se dívám přes skleněné průzory. Vzrušuje mě nasazení plynové masky, pocit uzavření do jiného světa. Ale ne tady a teď. Kdokoliv mě může pozorovat. To auto …
Nemohu déle váhat. Třesoucí rukou vytáčím číslo a přikládám mobil k uchu sevřenému vrstvami gumy.
„Ano“
Hlas mi nahání strach svojí nevlídnou přísností. Mám pocit, že obtěžuji.
„Jsem připraven vstoupit na vaše území paní.“
Křičím, protože maska tlumí a deformuje hlas.
„Opravdu si připraven?“
„Ano paní.“
„Popiš mi to.“
„Mám uzavřenu spodní část těla v …
„Počkej.“
Po silnici jede osobní vůz. Jede proti mně. Jsem jak ve výkladní skříni. Je to bezmoc strachu, nebo hlas na druhém konci pomyslného drátu? Netroufám si skrýt se, zůstávám vzpřímený v děsivém napětí.
„Nejsi připravený. Příliš dýcháš. Nasaď si a přivři ventil.“
„Ano paní.“
Neobratně šroubuji na konec hadice stříbrný kohout. Odpor vzduchu narůstá.
„Mám redukční ventil paní.“
Dobře popiš mi, co děláš.“
„Mám uzavřenu spodní část těla v latexu. Mám nasazený piss vak a v těle připravenu zásobu te…“ musím se nadechnout „mám v sobě zásobu tekutiny pro okamžitý piss. Jsem v plynové masce, připojený k regulátoru a jsem připravený se dusit.“
Poslední slova vyslovuji s přemáháním, nedostává se mi vzduchu.
„Dobře, pokračuj.“
Chtěl bych se přenést a zmizet uvnitř domu. Ale přede mnou je vzdálenost, kterou budu muset překonat a která je veřejným přiznáním před každým, koho na ní potkám. Rozjíždím se.
„Mám základní výbavu – základní a plynovou masku s hadicemi a jsem připraven dnes večer splnit výcvikový úkol paní.“
Stručný e-mail je prvním krokem na cestě k setkání s ní a její komtesou. Krokem, který musím vykonat, abych splnil všechny podmínky, které ode mě vyžaduje.
„Ve 20:00 mi zavoláš. Budeš mít nasazenu masku a budeš plný tekutiny.“
Služební cestu trávím v malém sympatickém hotelu městečka Rýmařov. Přiznávám, že pivo piju rád, ale dnes jsem nervózní a smyslem večera není klábosení s kolegy pod příjemným vlivem alkoholu. Plním se tekutinou.
Platím a urychleně opouštím lokál. Na pokoji se snažím ještě vypít alespoň půl lahve minerálky.
Je těsně před osmou, na hlavě cítím masku, sestava deseti hadic se ode mě vine jako had, který překáží při každém pohybu. Připadá mi, že cvakání ventilu masky je slyšet všude kolem. Přemýšlím o “papírových stěnách“ hotelového pokoje.
Jsem nahý, klečím ve sprchovém koutě, zvuky dýchání a hadice se odrážejí od bílých stěn koupelny. Vytáčím číslo.
„Ano.“
„Jsem připraven paní.“
Mám strach, ale musím mluvit nahlas.
„Máš masku?“
„Ano paní.“
„Kolik si připojil hadic?“
„Deset paní.“
„Jsi plný?“
„Ano paní, potřebuji tekutinu co nejdříve vypustit.“
„Dobře, dovoluji a přikazuji ti, abys vypustil piss do dýchací hadice.“
„Ano paní.“
Rachot vzduchu, který proráží hladinu v hadici, mi připadá jako hřmění bouřky. Jsem zvláštním potápěčem.
„Provedl jsem váš příkaz paní. Slyšíte, jak dýchám?“
„Ano, teď odlož telefon a vylij tekutinu do masky.“
„Ano paní.“
Pokládám mobil na studené dlaždičky. Bublající jezero přibližuji ke své tváři. Dýchám s námahou, musím překonávat značný odpor. Váhám, jaké to bude.
Teplá tekutina mě překvapuje, nádech strhává proud do masky a na okamžik mám pocit, že se topím. Musím zmobilizovat vůli a touhu strhnout masku. Zadržuji dech, čekám, až tekutina odteče výdechovým ventilem. Jsem mokrý a zorníky masky jsou zamlžené.
„Splnil jsem Váš úkol paní.“
„Ne nesplnil. Sundej si masku, budeš onanovat a vystříkáš se do ní, tak, abys měl sperma přímo na obličeji, až si ji znovu nasadíš. Je ti to jasné?“
„Ano paní.“
„Tak dělej, čekám.“
Pohyby ruky se snažím splnit rozkaz. Vnímám, že ví přesně, co dělám. Výstřik směřuje na zorníky masky a do prostoru, kde budou má ústa.
„Jsem hotový.“
„Dobře, nasaď si masku a do rána si ji nesmíš sundat. Pokud budeš potřebovat udělat znovu piss, tak jedině přes dýchací hadici, je to jasné?“
Blížím se k domu, parkování mi dělá trochu potíže. Vzpomínka mi vlastně zkrátila cestu. Vystupuji, beru brašnu s vybavením, postava v pootevřených dveřích je pro mě lehce rozmazaná jak jsem nervózní a spěchám, ale výraz škodolibého úsměvu na sobě cítím.
Konečně jsem uvnitř.
„Vítám tě.“
Hlas je plný zlomyslného posměchu.
Nejsem schopný ze sebe vypravit odpověď a jen nesrozumitelně huhlám a pokyvuji hlavou. Ona ve skutečnosti na moji odpověď nečeká, nevidí mě jako osobnost. Bere do ruky regulační ventil.
„Tak stoupej nahoru.“
Na okamžik nevnímám. Jsem fascinován postavou o patro výš. Pro mě dosud neznámá žena stojí lehce rozkročena. V okamžiku se pro mě celé její já mění v nepřekonatelně přitažlivý pohled do nahého rozkroku.
Pobídka je téměř přátelská, nebýt stisku, který nemilosrdně na krátký okamžik uzavírá přívod vzduchu.
Schody jsou překážkou na cestě. Není jich mnoho, ale i ony mohou být mučícím nástrojem. Snažím se jít vzpřímeně a plynule, přestože krátké ale rychle se opakující uzavírání vzduchu je stejné jako švihání bičem. Nemohu dokončit jediný plynulý nádech, netroufám se zastavit a dusím se. Nahý klín už není nade mnou.
„Pokračuj.“
Vcházíme do místnosti.
„Svléknout.“
Poslušně plním příkaz. Je to začátek a znamená mnohem víc. Pro mě je určen jeden konkrétní rituál, který nesmím porušit. Začal mým příjezdem, na území paní jsem vstoupil v masce. Masku si budu moci sejmout pouze, pokud ji budu nahrazovat jinou. I odcházet odsud budu v masce a sejmu ji až desítky metrů od domu. Odkládám ze sebe oblečení a zároveň pečlivě vybaluji a rovnám vybavení.
Pak se soukám do gumové kombinézy, otevírám rozkrok a stojím s roztaženými nohami v základním postoji. Čekám a zároveň cítím stále nepřekonatelnější tlak.
„Jsi schopen provést piss?“
„Ano paní.“
Hadice mé masky je v rukou komtesy.
„Chci, aby ses udělal před ní, aby ses vystříkal.“
Tenhle příkaz neznamená ejakulaci, ale piss, ponižující vyprázdnění před oběma ženami.
„A chci vidět kopulační pohyby. Chtěl bys jí to dělat?“
„Ano paní.“
Stydím se, jsem ve skutečnosti připraven stříkat jinou tekutinu než tu, která patří do těla ženy. Stydím se za ponížení, za své přiznání, za to, že bych se bál jí dotknout, za to že bych se jí chtěl dotýkat.
V zrcadle vidím plynovou masku. Ten pohled mi vrací sebevědomí, anonymita gumy a skla. Začínám se pohybovat. Latexová ruka mi zakrývá vstup do hadice. Dusím se, ale nepřerušuji pohyb.
Ztrácím ostych, dívám se do jejích očí s drzým klidem, s drzým pocitem uvolnění. Z mého těla tryská mohutný proud tekutiny. Piss vak se protahuje naplněný žlutou kapalinou. Ještě jednou, cítím mokro a přelévající se jezero zavěšené v mém rozkroku.
Smích, gumové ruce si pohrávají se směšným předmětem, který se houpe na mém těle.
„Vypustíme ho?“
Dotaz komtesy přerušuje jejich hru.
„Vypusť si ho, pak ho odveď dolů a můžete se trochu seznámit.“
„Podrž mi to, prosím.“
Na rozdíl ode mě komtesa smí s paní takhle mluvit. Hadice je někde v mém rozkroku, cítím ruku, která drží ventil vaku.
„Chci se dívat.“
Mám její tvář přímo před očima. Pramínek tekutiny se otevírá a stéká dolů. Poslední hluboký nádech. Teď už cítím odpor, musím se soustředit a překonat rachotící tekutý uzávěr v hadici. Zorníky jsou posety krůpějemi a sraženou párou. Já jsem uvnitř. Směje se mlze a ponižujícím výparům v mé masce.
„Vezmi ho dolů a tam ho vylij.“
Proč v sobě mám zakódovanou potřebu snažit se před ženami vypadat důležitě, proč na ně chci udělat dojem? Proč nejistě kráčím v gumové kombinéze s neforemnou hlavou plynové masky, dýchám vlastní piss a vedle mě je tělo krásné ženy, uzavřené v latexu, tělo, z kterého vyzařuje sebevědomí a jistota?
„Klekni si.“
Otáčím se a poklekávám s roztaženými nohami ve sprchovém koutě.
„Líbím se ti?“
„Ano paní.“
„Díváš se mi do rozkroku.“
„Ano paní.“
Hadice je o něco kratší.
„Dovolila jsem ti to?“
„Ne, paní.“
Jezero se blíží k mé masce.
„Ty jsi požádal paní, aby ti dovolila mě uspokojit?“
„Ano, paní.“
„Pokud to nedokážeš, tak tě paní udusí. A pokud se teď sebeméně pohneš, nedovolím ti, abys mě uspokojoval.“
Topím se, zadržuji dech, čekám a znovu se můj obličej potápí.
Její nohy jsou široce roztaženy opřené v podpěrách gynekologického křesla. Je bezmocně spoutaná, dívám se jí do očí a zasunuji do ní prsty. Otevírá se, je mokrá a měkká, pronikám stále hlouběji. Její dech se zrychluje. Ovládám její tělo, její pochvu, která se přisává k mé ruce nezadržitelným orgasmem.
Mé sny jsou nesmlouvavě zastaveny. Ještě se stále snažím zpomalit dech zrychlený výstupem do schodů s trvale uzavřeným ventilem. Na zemi leží obrovský plastový vak.
„Pokud ji neuspokojíš, udusíš se. Pokud ji uspokojíš, budeš se stejně dusit.“
Já vím, chtěl bych odpovědět, ale raději mlčky a nehnutě stojím.
„Dovnitř.“
Ruka s nataženým ukazováčkem mě vede do plastového vaku. Stoupám si dovnitř a trochu bezradně zvedám okraje průhledného pytle. Komtesa mi s úsměvem podává svazek hadic, který vede k mé masce.
„Klekni si.“
Plním rozkaz. Mezi nohama se převaluje klubko, kterým dýchám.
„Myslím, že by ses měla svléknout, aby k tobě lépe mohl.“
Cítím v hlase paní spoustu ironie a nadřazenosti, která je tentokrát určena nejen mě, ale i komtese. Latexové šaty mizí a odkrývají nádherné tělo. Komtesa nečeká na další povel, překračuje okraj vaku, je u mě, mám její podbřišek přímo před zorníky masky.
Společně přetahují okraj pytle přes mou hlavu, sunou ho vzhůru. Vak se uzavírá těsně pod prsy komtesy, vidím přes průhledný plast jakýsi černý řemen. Jsem uvnitř obrovských uzavřených, ale průhledných šatů. Jsem tu s nejintimnější částí těla ženy, které se mi přímo nabízí, abych se ho dotkl. Jsem tu s její vůní, která nikam neodchází. Jsem tu uzavřen v omezeném množství vzduchu, který sám sobě spotřebovávám.
Nemohu odolat. Chtěl bych ji přimět, aby se okamžitě otevřela a vpustila mě dovnitř. Musím překonat své já. Opatrně a pomalu hladím místa, kterými do ní proniknu. Na matné gumě rukavice se zaleskne mokrá stopa.
… teplé vlhko se svírá, … stále intenzivněji cítím vůni vzrušeného pohlaví, …
Jsem v mlžném oparu vydýchaného vzduchu. Překonávám vůlí touhu vytrhnout se z vaku. Snažím se nezrychlovat pohyby, kterými sloužím jejímu uspokojení.
Dusím se.
Prosím, prosím dovolte mi skončit.
V bláznivém zoufalství a šílenství mého fetiše tisknu koncovku svých hadic k mokrému pohlaví, tak jako bych odsud mohl dostat čerstvý vzduch. Odpovědí je nemilosrdný proud žluté tekutiny. Jsem fascinován, nejsem schopný přívod vzduchu oddálit od gejzíru tryskajícího z těla. Nemám vzduch a teď ještě překonávám odpor naplněné hadice.
Vzdávám se, hadice padá na zem, tekutina se rozlévá, místo abych zvedl ruce nad hlavu, svírám jimi její boky. Moje hlava je svěšená, nic, nic než že čekám na osvobození.
Jsem připoutaný, široce rozevřené nohy připevněny ke křeslu. Je to moje mimořádná odměna. Vyrobil jsem pro paní novou masku pro sdílené dýchání. Teď tady smím trávit dlouhé hodiny, smím se dívat na lekci dalších dvou gumových bytostí. Vlastně jim zabírám v křesle místo. Paní se mi věnuje. Každých deset minut mi uzavře vzduch, na 30 sekund, na minutu, na minutu a půl, dvě minuty. Pak znovu. Jak dlouho, kdy budu moci sejmout masku.
